Velký švýcarský salašnický pes
Historie plemene
Nejspíše je potomkem velkých římských mastifů. Ti byli považováni za vyhynulé, avšak na začátku 20. století bylo znovu objeveno už zmiňovanými chovateli. Pokusili se tak o obnovu tohoto psa, který bylo pod tímto jménem uznán jako plemeno v roce 1910.
Potřeby a nároky
Pes má poměrně krátkou srst, podsada je však velmi hustá - snáší dobře studené počasí, nemá rád teplo. Je to pes nehodící se do města, který potřebuje dostatek pohybu a čerstvého vzduchu. Není třeba pečovat o srst. Je to velmi dobrý hlídač, který se většinou nesnáší s jinými psy, je ale vlídný k lidem. Může žít celoročně venku.